Cože, vánoce?

Ano, přesně takhle hloupě jsem se optal v neděli večer ženy, když mě odtrhovala od počítače.

Poslední měsíc byl ve znamení stresu, který jsem nedokázal zvládat. Novela (blbá, stejně jako všechny novely) stavebního zákona a touha vedení firmy zásadně přepracovat náš produkt vytvořily předpoklady pro báječný průser, který bude následovat po vysilující práci.
Pročež jsem trávil u noťasu někdy i 15 hodin denně, abych podával výkon, o jehož smysluplnosti silně pochybuji, špatně jsem spal, usínal únavou v osm a v půl druhý ráno jsem byl vzhůru a celý měsíc (nebo dva?) mi zmizely za zády jak kocovinový plivanec v řece, i se stejnou pachutí v puse. A ve vědomí mi sílila myšlenka, jestli je tohle to pravé, ořechové, jestli si takhle představuju dalších dvacet let života.....?
(P.S. Někde jsme četl, že počítače nám pomáhají odstraňovat problémy, které by bez nich nevznikly)

Ovšem díky tomuto pracovnímu vypětí mi uniklo, že se blíží vánoce, že jsou adventní neděle a podobné atrakce. Ani tradiční vlna zběsilosti v boji o košík a  nadějné místo ve frontě u kasy, ukrutné, uši drásající songy, ohavné figuríny vánočních hrdinů a blikající řetězy omotané okolo thují u výstavních předměstských domečků se mi nedokázaly vetřít do vědomí.

Nicméně vánoce jsou fakt za dveřma, uniknout se před nimi nedá a 15 hodin u noťasu už fakt sedět nechci, tak co s tím?

Otevřel jsem lahev medoviny a svolal rodinnou poradu. A usnesli jsme se, dokonce jednohlasně, že si vánocema nebudeme komplikovat život. Dárky omezíme na  minimum, ke všeobecnému pobavení jsem se přiznal, že ponožky a trenýrky považuju (pro mne) za dobrý dar, protože sám si je nekoupím (nesnáším nakupování oblečení) a ponožkožrout a trencložrout mi občas působí velké zásobovací obtíže. A dětská přání (mladší - mobil, noťas, tablet; starší - malý urychlovač na zahradě) nehodláme plnit. Načež si tedy oba hoši objednali nějaká zajímavá trička.
Nebudeme píct cukroví, mejt okna, věšet záclony ani dělat jiný podobný taškařice.
V obecním lese nám hajný ukázal malý smrček, náletový, který si můžem ufiknout. Ten zlehka ozdobíme a někam ho postavíme v obýváku, protože strom hezky voní.
Nikoho nebudeme zvát a nikoho navštěvovat, včetně příbuzných, jen pokud budou sami chtít.
Uvaříme si něco dobrýho a pěkně pohromadě, v klidu, povečeříme.
Místo v obchodních centrech, mezi hromadama balícího papíru a křečovitě se šklebícíma příbuznýma půjdeme někam do přírody, do ticha lesa a opuštěnosti strání.
A důstojně, tak jak nám to velí paměť prapředků, oslavíme slunovrat.

A v šuplíku mám stále připravený koncept výpovědi a dojednanou schůzku na pracáku...