Před dvaceti lety, shodou okolností to bylo těsně před svatbou, stala se taková věc.
V té době jsem byl štíhlý jinoch. Schody jsem bral po čtyřech, nosil pytle cementu s lehkostí baletky a pot na tváři se mi objevil pouze v sauně.
Kdybych býval mohl, běhal jsem za děvčaty, nicméně okolnosti mě nutily běhat pouze za tou jednou.
Ráno jsem vstával, lehkým klusem doběhl na autobus, celý den tvořil hodnoty, pochopitelně respektujíc požadavky svého žaludku na kvalitní a hlavně vydatnou krmi. Pozdě odpoledne jsem opět lehkým klusem přeběhl město k domovu a aniž bych pocítil sebemenší únavu, čile jsme se věnoval opravě domu a nezřídka ukončil večer návštěvou přilehlého Blues baru, který byl mým takřka rodným podnikem a kde jsem pulitr nejeden a nepočítaně litránků vína sobě dopřál.
Zkrátka, byl jsem jura a má váha nepřekročila 74 kg.
Pak se udála ta hrozná věc, která mi změnila podstatnou část života.
Schody jsem již nebral po čtyřech, ani po třech ale jen s vypětím vůle po dvou. Ladný klus na autobus se změnil v útrpný krok doprovázený funěním. Děvčata mě již nezajímala a raději jsem se točil po výlohách řeznických krámků. Najednou jsem musel řešit šatník, protože věci se podezřele zmenšovaly. Svalstvo mi postupně sláblo a nahrazovalo se rosolovitou tkání. Pytle cementu jsem již nechtěl ani vidět. Schody do Blues baru již nebyly předzvěstí radostných chvil, ale předzvěstí toho, že s funěním je budu muset zase vyjít nahoru, abych se doplazil k domovu.
Osobní váha vypověděla službu. Byl jsem k ničemu.
Jo a ta událost - to byl nákup knihy o vaření:-)))
To byla nejaka Dobromila Rettigova, ne? Neni to muj sledovany druh literatury, ale paralelnim zrakem v knihach vidim samy vegansky, raw a nizkotucny navody na jidlo...
OdpovědětVymazats hladovými lidmi stejně nikdy není žádná zábava, tak co...
OdpovědětVymazat